Extra MX – první krůčky

Odporná, vlezlá a zbytečně dlouhá zima skončila a konečně nastal vhodný den pro první pokus dostat Extru do vzduchu.

Měl jsem původně záměr zdokumentovat celou stavbu, ale jednak mě přemohla přirozená lenost tahat foťák do dílny, jednak v podstatě nebylo o čem psát. V manuálu je vše popsáno naprosto přehledně, kromě malinkého zádrhelu s ostruhovým kolečkem, o kterém jsem psal v minulém článku už při rozbalování krabice (drhnoucí nalisované dorazy kolečka, vyřešeno rychle a jednoduše Dremelem a dvěma stavěcími kroužky) a kosmetickým korekturám (vypnutí potahu na několika místech, vyříznutí rámečků na zakrytí prohlubně kolem uchycení serv v křídlech) vše probíhalo naprosto bez problémů. Troufám si tvrdit, že kdyby na to člověk pořádně „zakleknul“, nemá za den co dělat. Všechno na sebe perfektně pasovalo, křídla na trup lícují tak, že by chlup nepropadl. Jo, teď jsem si vzpoměl u těch křídel – přichycení křídel k trupu je řešeno silonovým šroubem zevnitř trupu, v kořenovém žebru je zalepena matice. Tu chtělo protáhnout závitníkem M4, jinak šel šroub přes zbytky lepidla ztuha a hrozilo poškození jeho závitu. Výchylky i těžiště jsem nastavil podle manuálu. S šestičlánkem Turnigy 2450mAh (odkud jinud než z Hobbycity), což je váhou o něco málo víc než výrobcem doporučované dva tříčlánky 2200mAh v serii se displej váhy zastavuje na údaji 1770g – kompletní letová hmotnost. Dodaná dřevěná vrtule VOX  je fascinující, ve své nedlouhé modelářské historii jsem nikdy předtím neviděl vrtuli, která by nepotřebovala alespoň trošku vyvážit, až teď. Na dodaný unašeč jde velice mírně ztuha, bez jakékoli vůle, výsledek je naprosto klidný pohon bez náznaku vibrací.

Extra seděla v dílně na stole a smutně šilhala přes kužel vrtule do plískanic konce zimy. Konečně nastal ten den, kdy bláto na příjezdové cestě k letišti oschlo natolik, že si s tím Oktávka mohla poradit a v tom dni sliboval Windguru pár hodin zrána s minimálním větrem – sobota před velikonoční nedělí. Skutečně, předpověď vyšla i když jinak nebylo nijak přívětivé počasí, na zastíněných místech byla tráva pokryta jinovatkou (když si tak vzpomenu na loňský rok, kdy jsme v únoru lítali o stošest…). Letiště jsme po zimě našli v super stavu, kamarádky poštolky nenechaly myší populaci přemnožit, takže stačilo připevnit křídla, zkontrolovat jestli všechno běhá jak má a hurá do vzduchu. Setový motor Thrust 50 s vrtulí VOX 15×6″ si na zemi ze šestičlánku staticky bere něco málo přes 800W a poctivý vítr za letadlem dává tušit, že výkonu opravdu nebude nedostatek. Výchylky, těžiště, to vše bylo nastaveno podle manuálu dodaného se stavebnicí. Vydýchat, uklidnit kolena…

Letadlo se rozbíhá na třetinu plynu a po pár metrech jde samo do vzduchu. Musím mírně potlačovat výškovku, model má tendenci zvedat čumák do nebe. Jedno pípnutí na trimu výškovky to ale řeší a to je taky vše, co jsem zatím pro zálet udělal. Éro letí tam kam chci, chová se naprosto neutrálně při svislém i vodorovném letu. Na rozechvělé katolické poletování stačí s bídou čtvrtina plynu, na plný plyn se model impozantně rozjede, když ho pošlu kolmo k nebesům nejeví žádné známky toho, že by se mu snad nechtělo. Amíci tomu říkají „unlimited vertical“ a opravdu to vypadá, že tady žádný limit nebude. Přistávám jak do peřinky „na tři“, letadlo překvapivě dobře „plachtí“ a minimálka není nijak vysoká (ostatně to se dalo čekat při tak nízké letové hmotnosti jeden a půl metrového éra). Po osmi minutách opatrnějšího poletování s pár testy co pohon snese a několika málo přistáními a starty dávám baterku nabíjet. Nabíječ hlásí plno po dobití necelých 1300 mA! Těch 8 minut na timeru je s velkou rezervou i na razantnější blbnutí.

Než se baterka dobila, zvedá se znovu nepříjemně chladný vítr. Windguru nelhal, předpověď pro lokalitu našeho letiště mu bohužel vyšla a já pro jistotu odkládám další lety na lepší počasí. I tak mám konečně splněno, Extřička bude mít odpoledne na výstavce u kamarádů ve Vysočanech alespoň umazaná kola od bláta a hrdý titul „už byla v luftě“.